Někdy se řeč v kruhu těhotných žen na téma strachu stočí, třeba když na workshop přijde žena s nepříjemným zážitkem z prvního porodu a obává se, že druhý porod bude stejný. Má strach, že se jí to nepříjemné zopakuje, což pochopitelně nechce.
Jednou jsem zkusila téma strachu v kruhu nadhodit cíleně, protože v práci s emocemi může být kresba prostředkem, jak si je uvědomit, jak se v nich vyznat, i silným pomocníkem, jak je vynést ze sebe a zvládnout. Chtěla jsem vysvětlit biologickou funkci strachu a sundat mu trochu nálepku „něčeho, čeho je třeba se bát“.
Jedna z účastnic mi však dala stopku: Proč to sem tahat? Proč o něčem takovém v těhotenství a v souvislosti s porodem mluvit? Proč o strachu mluvit, když teď zrovna tady není?
Třeba proto, aby se hlas strachu neozval s první kontrakcí a ženu z porodního procesu nevykolejil. Třeba protože strach je naší přirozenou biologickou součástí a po celá tisíciletí lidské existence v divoké přírodě byl naším ochráncem, nikoliv strašákem. Třeba proto, aby žena uměla v těhotenství a během porodu rozlišit iracionálního bubáka strachu od varovného hlasu intuice, že skutečně není něco v pořádku.
Z biologického hlediska má strach v přírodě nezbytnou a nezaměnitelnou úlohu. Je jedním z nástrojů, které zajišťují přežití druhu. Ve stavu ohrožení právě strach vybízí k akci: včasnému útoku dříve než zaútočí soupeř, nebo k útěku, aby soupeř vůbec neměl šanci zaútočit. Míra či povaha strachu pak napomáhá správně předem vyhodnotit: Kdo z nás je silnější? Co bude lepší? Zaútočit nebo zdrhnout?
Jak nakládáte se strachem vy? Způsobů je spousta. Dá se mu čelit, ignorovat ho, utéct od něho, překonávat jej, přijmout ho, najít způsob, jak s ním být. Já třeba někdy zvolím útěk, ale velmi záhy se stanu honěnou a musím říci, že mi tato pozice vadí daleko více než samotný pocit strachu. Takže se v té honičce pokusím zastavit a strach si prohlédnout.
Dnes se běžně neocitáme v přímém ohrožení života. Strach se nám lidem rozpíná více do abstraktní neuchopitelnosti a vůbec nejnázornějším příkladem toho je stav, kdy „mám strach, že budu mít strach“. Myšlenkový kolotoč strachu semele všechno možné a nabalí na sebe často i nemožné. Dnes prožíváme strach hlavně v myšlenkách. Pod pojem strach se dokáže schovat cokoliv.
Proto stojí za to najít v sobě odvahu a podívat se, jak to se strachem vlastně mám. Představím si třeba, že je strach zavřený jako tygr v kleci, šíleně sice řve, pouští na mě hrůzu, ale ke mně nemůže. Jsem v bezpečí. A z této pozice bezpečí si ho prohlížím … strach – stojí na reálných základech (?), mám k němu racionální důvod (?), nebo je spíše iracionální abstrakcí? Můžu zjistit, že je jen dobře zvládnutelnou pochybností, nebo obavou, drobnou řešitelnou starostí, která se v myšlenkovém kolotoči roztočila do víru strachu … a může být i pokornou bázní, která mě udržuje nohama na zemi. Když si svůj strach prohlédnu, mohu proměnit svoje vnímání strachu. Pánem situace se stávám já, nikoliv strach.
Něco vám zkusím nabídnout. Podívejte se chvíli na strach jako na indikátor bezpečí - SEMAFOR se škálou kontrolek. Stačí tři základní, ale můžete si jich na něm vytvořit, kolik budete potřebovat, abyste se cítili komfortně. Takový semafor se snáz stane komunikačním partnerem. Porozumíte-li jeho fungování, tak až se příště na něj podíváte, budete moci své rozhodnutí o signál z něj opřít jako o pevný pilíř. Když řeči svého semaforu porozumíte, hůře vám půjde vnutit něco, co byste ve stavu beze strachu s díky odmítly. A nakonec třeba zjistíte, že semafor je jedním ze způsobů, kterým s vámi hovoří v určitých okamžicích intuice.
--