Když Vztek poodešel, i hlas zdravého Rozhořčení zeslábl, vylouplo se ze spodních vrstev Zklamání. Svou energií mě vracelo k událostem svého zrodu. Sesměrovávalo všechny myšlenky zpátky do bodu někde za mnou … minulosti dávalo punc přítomnosti.
Vybrala jsem mu barvu. Se zavřenýma očima jsem ho začala zachytávat na papír a pak jsem ve změti čar hledala jeho přesný tvar…
Tančilo.
K mému překvapení mělo tvář.
Dívala jsem se na ni a zakrátko v sobě ucítila Soucit.
Soucit s ním.
Soucit se sebou.
„Přijímám, jsi moje. Pozoruji linie Tvého tance na papíře a lépe vnímám Tvůj pohyb v sobě.“
Nechávám Tě v klidu dotančit.
Klidná a smířená
