Děti ji znají, rodiče ji znají, jak se zvedá týden před koncem prázdnin, nebo s příjezdem z úplně poslední prázdninové akce domů - energie příprav na nový školní rok. Do vědomí se dostává stres, že z vytyčených bodů zatím nejistých parametrů bude potřeba vytvořit zcela přesný a plynule navazující týdenní harmonogram školních a mimoškolních aktivit. Procházíme koncem prázdnin společně a přesto každý jinak. Prožili jsme nesčetněkrát, a přesto může být obraz konce prázdnin vybarven jednou jinak…
Přijíždím z dětského tábora ve sladko-bolném nastavení srdce, v zamilovanosti do genia loci malebného místa, kde jsem prožila kouzelných osmnáct dní prázdnin. Ocitám se v realitě dnů. Z náruče přírody jsem vystřelena přímo do rušného běhu města. Hodinová cesta autem je příliš krátkou dobou na to, abych mohla změnu pobrat. Navíc za dva dny začíná nový školní rok.
Dvouměsíční odpočinek a vypnutí hlavy otevřelo dveře mé touze tvořit. Dva měsíce volna bez hodnocení způsobily, že hlava a srdce v jednotě nabízí před vnitřní zrak obrazy toho, co tvořit a co výtvarně zaznamenávat. Touha po volném projevu ve mně nabrala po třech týdnech v přírodě Jizerských hor na síle. Jenže vím, že ji se začátkem školy zase nedobrovolně odsunu někam do pozadí. Tak jako loni, předloni a před-předloni budu donucena svou zodpovědností předsunout školní povinnosti, v jejich četnosti a rozmanitosti, všemu ostatnímu. Nebude mi zbývat času na dostatečné zpomalení a přeladění. Tempo školních dnů umlčí ve mně vnitřní obrazy. Touha tvořit se vytratí do neuchopitelnosti, do tušeného abstraktního čehosi. Ach, jak se mi nechce jít tomu vstříc.
Znovu si po letech vlézám do této energie konce prázdnin. A nejen jako rodič. Z vlastního rozhodnutí spojuji závěr prázdnin již potřetí i se dny přípravného týdne malotřídní školy. Jenže tentokrát dva měsíce prázdnin na únavu červnové učitelky nezabraly. Spíš naopak.
V tvořivé dílně o slovním hodnocení na svůj výkon dostávám zpětnou vazbu, a i když je veskrze kladná, po věcném upozornění: „jenom, aby ti z toho nevypadl obsahově ten přírodopis“ se zapojí do hry moje vzpomínky. A už cítím, jak mě to zahlcuje. Tříští mysl na tisíc střípků. Emoce přebírají velení a rychlostí řetězové reakce se dostávám k emocím vlastního školního dávnověku. Kapka laskavosti z okolního světa mi v dospělém věku spouští lavinu slz toho hluboko zadupaného v dětství: STRACH z CHYBY, z KRITIKY, z HODNOCENÍ. NEJISTOTA SEBE. MARNOST POČÍNÁNÍ. Slzy neudržím. Tečou mi proudem po tvářích. Před kolegy. Nejde přijmout jakoukoliv nabízenou pomoc. Uhýbám jim pohledem, hledám v prostoru neživých bodů ten, který to ve mně zastaví. A zase se vracím k očnímu kontaktu s lidmi kolem sebe. Vnímám laskavou podporu a spoluúčast z jejich pohledů. Nejde víc. Musím s tím být sama. Plně vnímat, prožít, pustit.
Jsem o tom schopná mluvit až druhý den. Od nikoho si nevyslechnu jedinou uštěpačnou poznámku, žádnou hodnotící připomínku, cože se to stalo. Před nikým ve svých očích neztrácím hodnotu. Dokonce ani před sebou. Pociťuji stejné přijetí a laskavost, jako když se věci děly. Najednou mohu mnohem volněji mluvit o tom, jak se proměňuji z přírodovědce v tu, která raději tužkou zachytí a povypráví příběh stromu - toho jak rostl, avšak nechá mu jeho tajemství, a otevře prostor fantazii a úvahám: Proč? Co ho tak formovalo? Rozkrývám druhým, jak je ta proměna pro mě samu nečekaná a během posledního roku i překvapivě rychlá. NO STRESS. Poprvé s koncem prázdnin a začátkem školního roku nelezu do odcizení a do samoty. Mohu se na svět dál dívat očima umělce. Mohu jím v sobě být. Je krásné, když škola poskytne člověku prostor k nalezení se.