Je páteční večer 14. 10. a u nás doma to žije. Koupelna se proměnila v dílnu. Manžel ráno dovezl z Polska nový bojler a po 37 dnech se obzor našeho rodinného života opět projasňuje. Mlha par nad hrnci ohřívané vody na koupání řídnou. Doba, kdy nám zase poteče teplá voda z kohoutku je na dosah. Jaký byl ten čas?
Šestého září si náš plynový bojler usmyslel, že nám pomůže ušetřit energie a malou dírkou v poli rzi svého pláště vypustil 120 litrů horké vody ze svých útrob ven. Štěstí, že přímo pod ním máme vanu, takže rozměry potopy nestály skoro vůbec za řeč. Jen já přišla o svůj rituál nočních horkých koupelí, v nichž rozpouštím svoje nastřádané stresy. Co si bez svého rituálu počnu? Komu to teď budu odevzdávat, když ne vodě?
Uběhne týden a je mi v životě odňata druhá podpora, skrz ni si v běhu dní vždy na chvilku z kolotoče vystoupím, vyčistím hlavu a přeladěním sebe udržuji vnitřní rovnováhu. Odcházím z hodiny figurální kresby v AVVy se slzami na krajíčku a ničemu nerozumím. Už nemám chodit, dokud … Z ničeho nic se ocitám v životě „na holičkách“. Nevím, co bude dál. Událostem nerozumím. Nevím, zda si najdu jiný ateliér, nevím, zda ještě vůbec budu kreslit. Čtyři roky jsem poctivě za něčím šla, jak nejlíp jsem uměla, mohla a ... nevím nic. Po prudké náhlosti události, jež se semlela, se ocitám v prostoru bezčasí, v okamžiku mezi psem a vlkem. Otřásá to mou bytostí. Jen v rozhodnutí svého srdce slyším věty: Už nedělám nic. Už neurčuji ve svém životě nic. Děj se vůle Boží. Dál ať se děje, ne má, ale Tvá vůle. Konečně větě rozumím, jsem v ní. Vystoupím z vlaku a prvotní náraz emocí zmizel. Přijímám, že teď prostě bude TMA a já se ponořím na DNO, v jehož hloubce jsem ještě nebyla.
Přijdu domů a sedám ke klavíru. Otvírám Radůzy zpěvník. Úplně náhodou jsem ho objevila před 14ti dny v obchodě, kam jsem s dětmi přišla vybrat dárek na dětskou oslavu. Oslavenec pak měl horečku, předání dárku se nekonalo. Listuji notami a výběrem písně cílím přesně: Ať není mi líto, tak jako teď, ať srdce můj přítel vede mě zpět,... NE, NE, NE, v textu je vpřed. Hraji píseň v různých dynamikách a přednesech pořád dokola a záměna slov je nebývale častá. Že by jen přirozená chyba v procesu učení se? Vnitřně vím, že skladbu budu hrát v následujícíh dnech zas a zas, nesčetněkrát, až moje přeřeknutí zmizí.
Ze zpěvníku na mě vyskakují další písně. I jejich texty vnímám do morku kostí. Jednou to pomine, dobrý, zlý jen my ne, jednou to přebolí, ať je to cokoli. Jednou se vyhrabem z každého trápení … Jednou se zbavíme, všeho co vlečeme, …. Jednou nás opustí, co jsme si nalhali, … a zpátky k té předchozí Ať není mi líto, … Živote můj, má krásná představo, železo kuj, dřív než by žhnout přestalo. Ať za každou vášní, na vodě KRUH … Melodie v houpavém rytmu valčíku a mollových tóninách dělají mojí duši vyloženě blaho. Písně se mi stávají mantrami a texty modlitbami.
Vzpomenu si na jednu svoji kresbu z AVVy. Figura seděla v pozici tureckého sedu. Lektor mi tehdy k ní řekl: Tady má mít těžiště, tady je potřeba ho cítit i z kresby, o to se potřebuje opřít a ukázal nakreslené figuře na oblast kořenové čakry. Zpívám a vytahuji svůj hlas ze stejného místa. Nechávám hlas rozvibrovat a jeho pohlazení prostupuje celým mým tělem.
Do výběru písní se řadí Půjdu, kam chci se slovy: ty mý ubrečený křivdy nestaly se nikdy, to jen sen se mi zdál … to jen neznám sebe samu z lenosti se klamu, zbytečně mám někdy strach, často mě i zviklá, to na co jsem zvyklá …;i ta o lidské smrtelnosti Tenkrát v ráji. Radůze v duchu za hloubku a moudrost vetkanou do slov a melodií blahořečím. Mollové tóniny hladí, léčí, přetváří. Ukončuji jednu etapu svého života. Přijímám, že dál životem s ARTE mám jít jinak, bez pomocných berliček. Už mohu. Už mám. Už musím. Jinudy cesta nevede.
Uběhl měsíc. Je 14. 10., po několikadenní odmlce sedám ke klavíru. Hraji a do slov Ať není mi líto, tak jako teď, ať srdce můj přítel vede mě VPŘED se strefím napoprvé. Pokračuji: Ať za každou ránou na vodě KRUH. Plachta a ráhno a volný je duch.
Jsem vnitřně opřená o větu: Ne má, ale TVÁ, ať DĚJE SE VŮLE, a SRDCE, MŮJ PŘÍTEL, ať VEDE MĚ PŘI TOM VPŘED.