top of page

Maminko maluj, maminko miluj - VYSVĚDČENÍ SVÉHO SYNA

Updated: Jul 2, 2022

Děti přinesly domů vysvědčení. Chtěla bych napsat, že vítězoslavně, ale nemohu.

Sedíme společně u stolu, manžel bere namátkou do ruky vysvědčení jednoho z našich dvou dětí. Čte. Zaposlouchám se do textu a jeho obsahu. Do konce zbývá tak třetina, když mimoděk pohlédnu na synka a zděsím se. V ruce drží tužku a přeškrtává mnohokráte svoje vysvědčení. Čáry z rohu do roku křižují celým vodotiskem formátu A4. Svoje jméno v hlavičce tiskopisu už stihnul mnohonásobně začernit.

V bezprostřední reakci na syna s manželem důrazně houkneme, že je to úřední tiskopis, že tohle nemůže, nesmí. První emoce jdou ven na obou stranách. Možná jsme udělali zásadní rodičovskou chybu, řekl by odborník, když jsme neupřednostnili synka – PRVŇÁČKA!!! - v pořadí čtení vysvědčení a přečetli první dceru – již třeťačku.

Začínám zhluboka dýchat a hledat štěstí v neštěstí: Naštěstí syn našel jen obyčejnou tužku, nikoliv fix. Uf! Půjde to vygumovat. První kotva k návratu do stability hozena.

Manžel rychle dočítá dceřino hodnocení a bere do rukou vysvědčení syna. Občas se na nějakém slově zastaví, jakožto Slovákovi mu některé výrazy, či jejich tvary, činí trochu potíže. Pročte se prvním odstavcem, v němž se souhrnně dozvídáme, jak si synek vede v předmětu Český jazyk. Chtě nechtě po měsíci sepisování slovního hodnocení vlastním žákům, které navíc muselo být převeditelné do známek, mi synova čeština vychází za tři až za čtyři. Deformace. Prolnutí profesní a mateřské role. Musím zas začít dýchat o něco hlouběji. V matematice a ve zbytku předmětů pak zaznívají slova chvály.

Započíná se moje vnitřní rozprava. Modlím se, aby byla zdárně auto-terapeutická. První se z prostoru vynořuje hlas premiantky plný smutku, ponížení, nesmíření, že by snad mělo být její dítě „blbé“. Hlas matky se ozývá strachem, Co když?, co když tak tomu zůstane po celý život potomka? Následně vnitřní červnová učitelka hloubavým hlasem korunuje situaci otázkou: Kolik mých, po nocích v potu psaných, hodnocení asi právě aspiruje skončit podobně?

Když přejdou prvotní emoční vlny vlastních témat, pouštím se na podnět kamarádky do detektivního pátrání po pohnutkách synova činu.

„Gabko, proč si to přečmáral?“

Protáhne pusu: „Není to dobré vysvědčení. Jsem blbej.“

„Četls ho?“

„Ano.“

„A kolik jsi toho přečetl?“

„Třetinu první strany.“ Zapojím svoji paměť, abych si vybavila, co všechno četl. Vychází mi to na první odstavec o Českém jazyku. „A dál si to nečetl?“

„Ne. Je to blbý vysvědčeni.“

„Takže ses k ocenění v matematice a ostatních předmětech už nedostal?“

„Ne.“

Ach ta rychlá, roztěkaná mysl. Viďte, pane Gabore Maté? Po kolikáté už mi v souvislosti se synem od jeho školkových let vyskakuje před oči postava matky Foresta Gumpa – ať už je syn jaký je, bude ho hájit, bude ho milovat: „Run, Forest, RUN!“

Letošní rok se k těm všem okolním hlasům, Gabo používej už tu hlavu, přidal i trenér na fotbale, kam jsme syna dali, ne proto, že bychom chtěli mít doma fotbalistu, ale proto, aby měl tu svoji rychlou energii, kde vybít. „Paní Borčinová, ten váš synek je na hřišti jako torpédo. On předběhne všechny, tam i zpátky. Jen někdy běží na opačnou stranu než je potřeba. Za rok za dva, až začne používat hlavu, bude výborný fotbalista. Pořád mu říkám: Gabo, ty zpomal, i když se na vteřinu zastavíš a zamyslíš se, pořád všechny předběhneš.“

Ano, posledních několik let se při nejrůznějších příležitostech seskládávám v obraz matky malého Foresta Gumpa. „Go, Gabko, go!& Slowly, Gabko, slowly.“ V obraz matky hrdinky. A o to jde, neztratit hodnotu sama před sebou. Terapeutický proces je u konce.

Jak to uzavřít? Datum 30. 6. 2022 je za námi. To zas byla příležitost vylít citové nádrže zmaru a flustrace svého dávného školního traumatu, zahrát si mezi velkými i malými lidské hry dle Erika Berneho, a natáhnout na sebe v rodičovské roli hromady viny … a nebo to celé prokouknout.

99 views0 comments

Recent Posts

See All

コメント


bottom of page