Artefiletika - vtipná a hravá: Píše mi žena, před nějakým časem, asi půlrokem, v zadání "namalujte svého Anima", nakreslila postavu růžolícího, štíhlého kloučka jako vyžle s bílou rouškou kolem beder, možná ještě plínou? A byla na něj nasraná, neochotná jeho vizuál přijmout. Píše mi teď, ať si poslechnu Malou vizitu z 13. 5., je prý skvělá. Poslechnu a píšu jí, který improvizační vtip mě opravdu rozesmál. Vtip spustí proces. Žena se vrací ke svému Animovi, druhý den posíla fotku, že měla sen a záhy mu přimalovala Animu. Pochválím ji, že se k tématům vrací, protože některé změny jde udělat až s odstupem času. Přizná se mi (sobě), že penis ještě nepřimalovala. Odpovídám jí: To přijde, však jsi ve vizitě slyšela, že penis není, že se dneska všechno digitalizuje. Prohlížím si chvíli fotku jejích papírových Anima a Animy, jak úhledně stojí v odstupu vedle sebe a nelze si nevšimnout, Jeho postoje - čahoun s bradkou s jedním ramenem pokleslým v naklonění k Animě. S těžištem v pokrčených nohách vysílá signál jemně se naparujícího krocana. A tak podotknu: Jak je k ní hezky nakloněn, skoro jako by jí dělal nějaký návrh, poslyš, opravdu by ho chtěl i reálně, nejen digitálně. Druhý den na mě v konverzaci bliká nová fotka a zpráva: Nuž domalovala jsem. A podívej ta změna, všimla jsem si až ráno. Koukám. Papírové postavy jsou v kontaktu, nohami překřížené, proTkané. Při domalovávání penisu se postavy "hnuly z místa", aniž si toho autorka zprvu všimla. Píšu jí jediné, závěrečné: Tak to je jasňačka, že o eunucha nemohla mít Anima zájem. Vrací se mi rozesmátý usměváček od ucha k uchu, slzy mu tryskají. Artefiletický proces je u konce. Už jen počkáme, jak se otiskne ženě do života.
Přijde mi tím artefiletika fantastická, že kresbou jednou diagnostikovaný stav se dá dále dotvářet, měnit, podle toho jak autor v osobním procesu dozrává. Navíc se ta změna děje v malých krůčcích, v kombinaci a rovnováze na jemněhmotných (abstrktních) i hmotných úrovních, kterou si řídí sám autor.